Hepatitida C je infekční zánětlivé onemocnění jater vyvolané virem hepatitidy C (HCV). Před objevem viru byla nazývána non-A, non-B hepatitidou. Celosvětově je infikováno asi 170 milionů osob, více než tři čtvrtiny nemocných o své infekci nevědí. Předpokládá se, že v České republice je hepatitidou C infikováno 0,5–1 % populace, patříme mezi země s nízkým výskytem infekce. Ročně se v České republice diagnostikuje mezi 800 a 1000 nových případů HCV.
Infekce virem hepatitidy C se přenáší krví, pohlavním stykem a z matky na dítě při porodu. Do roku 1992, předtím, než začali být testováni dárci krve, bylo podání transfuze krve a infekce nedostatečně sterilizovanými lékařskými nástroji nejčastějším způsobem přenosu. Díky přenosu krví se dříve nejčastěji nakazili pacienti, kteří dostávali opakovaně krevní transfuzi nebo náhradu faktorů srážení krve (pacienti s hemofilií). Riziková byla hemodialýza, ve vysokém riziku nákazy byli rovněž zdravotníci. Při tetování, které není prováděno za přísně sterilních podmínek, rovněž může dojít k přenosu infekce, nejen sdílením tetovací jehly, ale též barev. V současnosti jsou v tetovacích salónech přísná hygienické pravidla a proto se tetování v salónech považuje za bezpečné. Přenos infekce je možný rovněž předměty denní potřeby, které mohou přijít do styku s krví infikované osoby, jako jsou žiletky, pilníky, manikúra, zubní kartáčky. Hepatitida C se nepřenáší podáním ruky, objetím, sdílením nádobí, kašlem či kýcháním.
V současné době je největší riziko nákazy při nitrožilní aplikaci drog, pokud sdílíme s ostatními injekční instrumentárium. Virus hepatitidy C dokáže přežít mimo člověka velice dlouho dobu: více než 60 dní ve stopách krve v použití stříkačce, tři týdny v ampulce s vodou, dva týdny na površích, které byly kontaminovány infikovanou krví.
Riziko infekce při pohlavním styku je nízké, do 5%, vyšší riziko je u osob promiskuitních a mužů majících sex s muži. Riziko přenosu z matky na dítě při porodu je rovněž nízké, do 5 %, porod císařským řezem nesníží riziko přenosu infekce a rutinně se neprovádí.
Inkubační doba hepatitidy C je velice dlouhá, až 180 dní. Příznaky v akutní fázi infekce jsou velice mírné, nechutenství, nevolnost, bolesti svalů a kloubů, proto je akutní infekce zjištěna velice zřídka. Zežloutnutí je u hepatitidy C velmi vzácné. Ve většině případů je tak hepatitida C diagnostikována až ve stadiu chronickém, do něhož přejde více než 80 % infikovaných jedinců.
Chronická infekce nemá většinou příznaky žádné a je zjištěna náhodnou, při vyšetření krve z jiného důvodu nebo cíleným vyhledáváním jedinců s rizikem infekce v minulosti na základě znalosti rizikových faktorů jejího přenosu (tzv. screening). Pacienti si mohou stěžovat na únavu, bolest v pravém podžebří, bolesti kloubů. Často je hepatitida C diagnostikována při vyšetření pro jiné onemocnění, například při poruše funkce štítné žlázy či při onemocnění ledvin. Chronicky probíhající infekce poškozuje játra, v průběhu několika desetiletí může nemocný vyvinout jaterní cirhózu. Onemocnění může být diagnostikováno až v pokročilé fázi jaterního selhání, kdy se projeví žloutenkou, otoky končetin, ascitem (nahromadění tekutiny v dutině břišní) či krvácením do trávicího traktu. V západních zemích je hepatitida C nejčastějším důvodem k transplantaci jater. V cirhotických játrech může vzniknout nádor, hepatocelulární karcinom.
Diagnóza hepatitidy C je jednoduchá. Testuje se z krve vyšetřením tzv. anti-HCV protilátek. Protilátky nevypovídají o tom, jak dlouho onemocnění trvá. K definitivnímu potvrzení onemocnění je třeba vyšetřit množství viru v krvi, tzv. HCV RNA (nukleovou kyselinu viru). Pokud je vyšetření HCV RNA negativní, pacient infekci prodělal a sám virus eliminoval v akutní fázi. Protilátky anti-HCV po prodělané hepatitidě C či po úspěšné léčbě přetrvávají v krvi doživotně, nechrání však proti nové infekci, při rizikovém chování je možné se znovu nakazit. Zvýšené jaterní testy (hodnota ALT v krvi) nejsou pravidlem, až třetina pacientů je může mít dlouhodobě normální. Proto je zcela zásadní pátrání po rizikových faktorech a cílené vyšetření v okamžiku, kdy nějaký rizikový faktor udáme. Vyšetření protilátek se standardně provádí z odběru krve do zkumavky, lze je však dnes vyšetřit i z krve kapilární („píchnutí do prstu“) nebo ze slin (odběr speciální soupravou bez nutnosti specializované laboratoře), výsledek je obvykle k dispozici během desítek minut.
Diagnóza hepatitidy C je potvrzena pozitivitou HCV RNA. Dále stanovíme přesné množství viru v krvi (v jednotkách, obvykle tisíce až miliony) a genotyp viru. V České republice jsou nejčastější genotypy HCV 3, 1b a 1a. V současné době již není třeba před léčbou HCV infekce provádět jaterní biopsii (odběr vzorku jaterní tkáně pomocí dlouhé jehly). Biopsie byla nahrazena tzv. elastografií, vyšetřením, které za pomocí vibrace a ultrazvuku dokáže zhodnotit tuhost jater, tedy stupeň jejich poškození. Jedná se o vyšetření rychlé a bezbolestné, dispozici je již v desítkách nemocnic a hepatologických ambulancí. Sonografické vyšetření (ultrazvuk) je prováděn zejména u pacientů s cirhózou jater k vyloučení nádoru jako komplikace dlouhého trvání choroby.
Virus hepatitidy C byl objeven v roce 1989, testování protilátek bylo zahájeno v roce 1992. Již od začátku 90. let byla k dispozici léčba, ale velice málo účinná a provázená vysokým rizikem nežádoucích účinků. Jedinou možností léčby byl interferon alfa, od konce 90. let v kombinaci s ribavirinem. Interferon se aplikoval v injekcích. Nespecificky stimuloval imunitní systém pacienta, který pak proti viru sám bojoval. Většina pacientů měla příznaky podobné chřipce, léčba byla provázena dále váhovým úbytkem, padáním vlasů, velice časté byly psychiatrické nežádoucí účinky, nervozita, deprese. Režimy založenými na interferonu alfa se vyléčila zhruba polovina pacientů, délka léčby byla nejméně 24 týdnů, nejčastěji však 48 týdnů u u nás nejčastějšího genotypu 1b. Od roku 2014 jsou k dispozici tzv. přímo působící antivirotika, léky, které přímo blokují množení viru v jaterní buňce. Dokážou zasáhnout do tří klíčových kroků virové replikace (množení). První místo je blokáda virové proteázy, enzymu, který štěpí virové bílkoviny. Dalším krokem je inhibice tzv. NS5A replikačního komplexu, který má za úkol sestavit virovou částici do podoby schopné cestovat krví a znovu infikovat jaterní buňky. Třetí místo, na němž můžeme zasáhnout, je virová polymeráza, enzym, který má za úkol prodlužování řetězce nukleové kyseliny viru hepatitidy C.
Léky s různým mechanismem účinku se pak kombinují, ideálně do jedné tablety, účinnost je vysoká (téměř 100 %), nežádoucí účinky minimální, doba léčby je v současnosti maximálně 12 týdnů. Injekce interferonu již nejsou třeba a jeho podávání má být opuštěno. Účinnost léčby (tedy úplné vyléčení) se posuzuje za 12 a 24 týdnů po jejím ukončení. Pokud je HCV RNA negativní, virus v krvi není přítomen a můžeme říci, že pacient dosáhl tzv. „setrvalé virologické odpovědi“, je tedy úspěšné vyléčen. Takovýto člověk není infekční pro své okolí. Při rizikovém chování se může však znovu nakazit, protilátky proti opětovné nákaze nechrání.
V dnešní době se mají léčit všichni, kteří o své chorobě vědí. Léčba hepatitidy C tak vede ke snížení přenosu infekce na osoby zdravé. Ti, kteří mají nějaký rizikový faktor přenosu infekce, by měli být aktivně vyhledáváni a vyšetřeni. Díky minimálním nežádoucím účinkům léčby se mohou léčit téměř všichni pacienti a ani přidružená onemocnění (např. psychiatrická onemocnění, srdeční onemocnění, hematologické poruchy), která v minulosti léčbě bránila, nejsou dnes v léčbě hepatitidy C překážkou.
V České republice je možno užít k léčbě hepatitidy C několik protivirových kombinací.
Kombinace grazopreviru a elbasviru (lék Zepatier). V ČR se používá se k léčbě pacientů s genotypem 1. Užívá se v tabletách, jedna tableta jednou denně. Doba léčby je 12 týdnů. Nežádoucí účinky jsou mírné, nejčastěji opět únava a bolest hlavy.
Kombinace glekapreviru a pibrentasviru (lék Maviret). Tuto kombinaci lze použít na všechny genotypy viru hepatitidy C. Doba léčby je ve většině případů 8 týdnů. Také tato kombinace jsou tablety, 3 tablety v jedné, obvykle ranní denní dávce. Účinnost je i při 8týdenní léčbě téměř 100% a nežádoucí účinky (únava a bolest hlavy) velmi mírné.
Kombinace sofosbuviru a velpatasviru (lék Epclusa). Tuto kombinaci lze rovněž použít na všechny genotypy viru hepatitidy C. Doba léčby je 12 týdnů nezávisle na stupni jaterního poškození. Užívá se jedna tableta jednou denně. Účinnost je rovněž téměř 100%, nežádoucí účinky (únava a bolest hlavy) velmi mírné. Lék lze použít i u pacientů s pokročilou jaterní cirhózou, například u čekatelů transplantace jater.
Kombinace sofosbuviru, velpatasviru a voxilapreviru (lék Vosevi). Tuto kombinaci lze rovněž použít na všechny genotypy viru hepatitidy C. Doba léčby je 8–12 týdnů. Užívá se jedna tableta jednou denně. Lék se v ČR používá zejména u nemocných, u nichž jiné léčebné režimy selhaly, účinnost je i v tomto případě více než 95 %. Nežádoucí účinky jsou velmi mírné, nejčastěji opět únava a bolest hlavy.
Očkování proti hepatitidě C dosud není k dispozici, proto je zásadní prevence přenosu infekce, zejména v rizikových skupinách osob. Samozřejmostí je testování krevních derivátů. Speciální dieta při hepatitidě C není nutná, vhodné je omezit na minimum konzumaci alkoholu, neboť jeho konzumace přispívá k rychlejšímu průběhu jaterního poškození. Vhodné je rovněž mít ideální váhu, ztučnění jater při obezitě také vede k rychlejšímu poškození jater.
