Co je transplantace srdce?
Transplantace srdce (TxS) je chirurgická metoda léčení nemocných, kteří dospěli do konečné fáze srdečního selhání. Přesněji nazveme tuto operaci ortotopická allotransplantace srdce.
Allotransplantace značí přenos orgánu mezi geneticky odlišnými jedinci stejného živočišného druhu. „Dárcem“ srdce je tedy člověk, který zemře za určitých okolností pro přenos orgánu příznivých, při zachovaném krevním oběhu po smrti mozku.
I když prvé experimenty s přenosem srdce byly provedeny před více než 100 lety, první transplantaci srdce provedl v roce 1967 Christiaan Barnard. Ke skutečnému rozvoji metody však došlo až v 80. letech minulého století. U nás byla prvá úspěšná TxS provedena 31. 1. 1984 v pražském IKEM.
Kteří pacienti mohou podstoupit TxS?
Léčba srdečního selhání doznala v poslední době výrazných pokroků, onemocnění však přesto může dospět do své konečné fáze. Pokud se vyčerpají všechny ostatní možnosti léčby, je třeba konzultovat centrum s programem srdečních transplantací. Cílem takové konzultace je posoudit, zda-li nemocný skutečně dospěl do stádia pokročilého selhání, zda byly využity ostatní možnosti léčby a zda se nevyskytují důvody proti transplantaci. Tutonenavrhujeme u starších pacientů, pacientů s přidruženými závažnými chorobami a pacientů se špatným sociálním zázemím.
Jak docílit, aby se TxS dočkalo co nejvíce indikovaných nemocných?
Prvním předpokladem je, aby byl pacient včas odeslán do příslušného centra, které se pak již podílí na dalším sledování nemocného spolu se spádovým kardiologem. Tato spolupráce je zvláště důležitá po zařazení pacienta na„čekací listinu“, kdy je správné vedení léčby zcela zásadní. Dnes je možné řešit i stavy těžkého selhání srdce, po vyčerpání všech možností i zavedením mechanické podpory. Jde o nejúčinnější metodu „přemostění“ období čekání na vhodného dárce.
Jaká je organizace transplantačních programů v ČR?
Česká republika patří k zemím s aktivním programem srdečních Tx. Realizace těchto náročných výkonů předpokládá nejen vysokou úroveň kardiologie a kardiochirurgie, ale i vybudovanou organizační strukturu s vazbami na všechny složky systému. Léta byl hlavním koordinačním pracovištěm pražský IKEM, v roce 2005 bylo uvedeno do funkce Koordinační centrum pro transplantace orgánů, které je nezávislé na jednotlivých institucích.
Praktické provádění, tedy vyšetření příjemců, vedení čekací listiny, vlastní operace a další péče o nemocné, je úkolem dvou kardiocenter, pražského IKEM a brněnského CKTCH, která pracují v úzké součinnosti. V r. 2005 byl přijat též nový transplantační zákon, který upravuje legislativní rámec programu. Byla upřesněna kritéria smrti mozku a zaveden registr osob, které nesouhlasí s odběrem svých orgánů v případě úmrtí. Jsou tak vytvořena potřebná pravidla, jejíchž cílem je zamezit nejasným výkladům a spekulacím, které se v této citlivé oblasti mohou vyskytnout.
Jak TxS ovlivní prognózu a kvalitu života nemocných?
V pokročilé fázi srdečního selhání je kvalita života velmi špatná, nemocní mají obtíže i při běžných činnostech, časté jsou i opakované hospitalizace pro srdeční dekompenzaci.
Transplantace srdce zlepšuje stav nemocného významným způsobem. Zlepšení pozoruje nemocný již v prvých dnech po operaci, rekonvalescence postupuje velmi rychle a během prvých týdnů se již nemocný navrací k normálnímu životu. Je však nutné počítat s určitými problémy, které přináší operace i přítomnost cizího orgánu.
Předpokladem příznivého potransplantačního průběhu je dobrá spolupráce nemocného, který musí přijmout určitá pravidla, především nutnost trvalého užívání léků a pravidelných kontrol. Návrat do zaměstnání určují spíše jiná než medicínská kritéria, nedoporučujeme pouze zaměstnání ohrožující pacienta vznikem infekce. Hlavní zásadou prevence kožních nádorů je ochrana před ultrafialovým zářením. Nedoporučujeme očkování živými vakcinami, užívání léků je nutné konzultovat s příslušným centrem. Otěhotnění žen s transplantovaným srdcem spíše nedoporučujeme.
Závěr – současný stav a perspektivy programu TxS
Transplantace srdce se dnes považuje za rutinní klinickou metodu.Výsledky se stále zlepšují, především v centrech s většími počty operovaných a zkušenostmi s novějšími imunosupresivy. Jedním z významných omezení zůstává nedostatek dárců. Zásadní změnu pak přinese až nalezení způsobu, jak navodit imunologickou snášenlivost, která umožní bezproblémové přijetí transplantovaného orgánu.
