CZ
Vypnout grafiku Tisk stránky
  • Změnit
    velikost písma
  • Úvod
  • Reflex/ Krotitel splašených srdcí

Reflex/ Krotitel splašených srdcí

„Na to, kolik se u nás do zdravotnictví dává prostředků, tak funguje lépe než v jiných zemích. Proto zřejmě není velký tlak na to, aby se prováděly nějaké zásadní změny,“říká přednosta kliniky kardiologie Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze profesor JOSEF KAUTZNER.

* Co říkáte na Julínkovu reformu českého zdravotnictví?

Že to není skutečná reforma, jenom první nesmělý krůček. Reforma vyžaduje změnu celého systému. Kategorizaci toho, jakou péči má stát lidem garantovat bezplatně a na jakou je možno připlácet. Vybudování systému připojištění. Změnu v ohodnocení výkonů ve zdravotnictví, abychom pracovali skutečně s reálnými cenami.

* S reálnými cenami?

Úhrady od zdravotních pojišťoven jsou odvozovány od sazebníku výkonů, jenž obsahuje tzv. bodové ohodnocení a který vznikl v 90. letech. Bodová hodnota výkonu nebo úhrada za den hospitalizace neodpovídaly ani tehdy realitě. Do dnešního dne se zásadně nezměnily. Dovolím si jednoduchý příměr, aby to každý pochopil. Když půjdete do hotelu, zaplatíte za ubytování, ručníky a čisté povlečení. Hotel si spočítá, jaké má režijní náklady, a připočítá si k tomu nějaký svůj zisk. Řekněme, že v průměrném hotelu stojí jedna noc 1500 až 2000 korun. V nemocnici dostane pacient nejen ubytování, ale i jídlo, léky a celý zdravotnický servis. K dispozici jsou mu sestry i lékaři. Takový servis je v současném systému ohodnocen za první dny pobytu na standardním lůžku přibližně tisícikorunou denně a tato sazba je snižována s délkou pobytu. Nemocnice proto za každý den pobytu nemocného prodělává a tento defi cit se zvyšuje s délkou pobytu. Náklady na takové lůžko jsou totiž podstatně vyšší. Tak to dlouhodobě dělat nelze. Podobně je v současném systému podhodnocena vysoce kvalifi kovaná práce specialistů.

* Co byste tedy navrhoval?

Já si myslím, že by reforma měla být zásadnější. Například by měla stanovit rozsah péče, jenž je bezplatný, a péči, kterou je možno hradit z připojištění. Zajistit, aby objem peněz na ústavní léčení nemocného směřoval za pacientem z jeho regionu a od jeho prak tického lékaře. Nemocnice, která léčí více nemocných, by tak měla lepší možnost získat větší úhradu i ze všeobecného pojištění. Takto v principu funguje systém ve Velké Británii. Dále by se měla koncentrovat péče do větších nemocnic, kde je možné využít naplno nákladné technologie a odborníky, a z menších nemocnic vytvořit zařízení následné péče, rehabilitační centra atd. Nastavit účinný kontrolní systém, který by sledoval nejen počty výkonů a dnů hospitalizace, ale i kvalitu. Těch kroků je celá řada a nelze je uskutečnit najednou. Jsou také nepopulární a nikomu se do nich nechce.

* A jak byste to lidem chtěl vysvětlit vy?

Máme k dispozici údaje o tom, jak výrazně se zlepšila zdravotní péče v posledních letech a jak se díky ní lidé dožívají vyššího věku. To se musí veřejnosti srozumitelnou formou vysvětlit. V informační kampani, která by měla reformu předcházet, je možno na číslech dokázat, co se od roku 1989 v našem zdravotnictví změnilo. Jak byli dříve lidé u nás nedostatečně léčeni. Nebyly léky, neexistovaly technologie. Jedinou výhodu představovala garantovaná bezplatnost. Dnes se daří řadu onemocnění vyléčit, nebo alespoň výrazně zmírnit jejich dopad. Prakticky vše je u nás dostupné. Například systém léčby akutního infarktu myokardu u nás funguje skoro nejlépe na světě. Všem pacientům, kteří se dostanou do nemocnice včas, otevřeme uzavřenou tepnu katetrizačně. To v jiných zemích není dostupné pro všechny. Ne proto, že by to lékaři neuměli, ale protože nejsou prostředky na zaplacení specialistů mimo běžnou pracovní dobu. Aby byl tento vysoký standard udržen a dále rozvíjen, je potřeba systém racionalizovat a šetřit tam, kde je to možné.

* To, že se teď začíná platit za předpis nebo za návštěvu lékaře, vám nepřipadá jako krok k racionalizaci?

Je to sice první krok, ale není to zásadní řešení. Na druhé straně může jít o krok velmi důležitý z psychologického hlediska – lidé si začnou uvědomovat, že i zdravotnictví je služba, která stojí peníze. Že se vyplatí se o svoje zdraví aktivně starat.

* U nás se například plýtvá léky nejvíce na světě.

Právě v tom může současná reforma částečně pomoci. Podobně v omezení zbytečných návštěv u lékaře, v nichž jsme také rekordmani. Jakmile je něco dostupné zdarma, lidé to zneužívají. Ve zdravotnictví se plýtvá na různých úrovních. Kolik například jezdí zbytečně sanitek, jež převážejí pacienty? My uděláme pacientovi výkon, který jej uzdraví, a on přijede za šest týdnů na kontrolu sanitkou třeba z druhého konce republiky a na nás chce, abychom mu předepsali sanitku zase zpátky. Vy se zeptáte proč, když je zdravý a přijel pouze na plánovanou kontrolu. On vám na to řekne, že neví, jak by se dostal zpátky. A nejlepší na tom je, že když mu tu sanitku nedáte, vystavujete se riziku, že si na vás bude stěžovat. Takto se u nás často vyhazují peníze.

* Myslíte si, že by mohla pomoci privatizace zdravotnických zařízení?

Částečně ano, ale není to jistě řešení pro celý systém zdravotnictví. Soukromé subjekty dovedou racionalizovat svůj provoz, mají však tendenci orientovat se pouze na ty oblasti, které jsou „lukrativní“. Je pak těžké najít proporci mezi tím, co je výhodné a co je potřebné z hlediska léčení pacienta. Typickým příkladem je léčba dlouhodobě nemocných pacientů nebo rehabilitační péče.

* Vy máte zkušenost ze svého působení ve Velké Británii. Můžete porovnat oba systémy?

V Anglii to také není zrovna ideální. Stejně jako u nás tam funguje bezplatný systém, a jakmile si lidé zvyknou na bezplatnou péči, prostě to nevede k ničemu dobrému. V Anglii jsou čekací lhůty na plánovanou operaci třeba i rok nebo dva. Čekací doby platí nejen pro operace, ale i pro objednání k ambulantnímu specialistovi. Na druhou stranu tam existuje možnost připojištění buď individuální, nebo ze strany zaměstnavatele. Potom můžete mít výkon kdykoliv a mít garantováno, že výkon bude dělat skutečně špičkový specialista. Všichni lékaři totiž nejsou stejní.

* Jak to je ve Velké Británii s léky? Platí se tam za ně?

Za léky se platí pouze regulační poplatek podobně jako nyní u nás. Ve Skotsku byl i tento poplatek zrušen.

* Ani Margaret Thatcherová si s tím neporadila?

Ne. Za Tonyho Blaira byly nastartovány určité reformy, ale problémy stále přetrvávají. Zdravotnictví je však problémem v každé zemi. Ve Spojených státech zase spousta lidí není pojištěných, a když se jim něco opravdu vážného stane, přijdou třeba o všechno. Je těžké najít systém, jenž by byl solidární ke všem. Hlavně proto, že dnes se dají v medicíně dělat díky moderním technologiím neuvěřitelné výkony, které jsou však extrémně nákladné. Jak máte zajistit ze všeobecného pojištění, jež zase není tak vysoké, aby byly peníze na všechno? To nejde v žádné zemi. Jen my se tváříme, že každý má právo na všechno, že má být léčen podle nejmodernějších výsledků lékařské vědy. To ale nejde. Lidé by si měli konečně uvědomit, že zdraví je přednější než zábava, na niž jsou ochotni vynaložit nemalé prostředky.

* Dokážete si představit, že byste kvůli šetření musel nějakého pacienta třeba se srdeční arytmií odmítnout?

To je složité. Řada arytmií neohrožuje pacienty na životě, ale zhoršuje jeho kvalitu a nemocní jsou často opakovaně kvůli arytmii hospitalizováni. Většinu těchto arytmií přitom umíme vyléčit například pomocí katetrizační ablace. Výkon však stojí peníze, a kdo určí, že je nutno ho pacientovi provést, když není ohrožen na životě? Jsou země, kde se některé typy léčebných výkonů pro arytmie neprovádějí vůbec. Přesto jsou tyto země členy EU. Dovedu si tedy představit, že kvůli šetření můžeme někdy léčbu odložit. Existují ale i arytmie, které pacienta na životě ohrožují. K jejich přerušení lze naimplantovat přístroje jako kardiostimulátory nebo kardioverterydefi brilátory. Tato léčba je velmi nákladná a v mnoha zemích velice omezeně dostupná. U nás je situace na podobné úrovni jako v západní Evropě. Většina pacientů tak ani netuší, že má ze všeobecného pojištění zajištěnou takovou léčbu. Existuje nicméně celá řada typů přístrojů od různých výrobců v různých cenových relacích. Svou základní funkci plní všechny, ale některé přinášejí pacientovi další komfort.

* Jak to tedy řešíte, když rozhodujete, kdo který dostane?

V našem systému má mít každý pojištěnec nárok na léčbu podle nejnovějších výsledků vědy. Nemůžete si však připlatit za to, že chcete nejlepší přístroj, který byl na světě vyroben. Přitom medicínská kritéria pro volbu konkrétního přístroje mnohdy neexistují. Ceny se pohybují u kardiostimulátorů stejné kategorie v rozsahu desetitisíců korun. Například jednodutinový kardiostimulátor může stát od 30 000 do 70 000 korun. Implantabilní defi brilátory se pohybují svou cenou okolo miliónu. Při volbě přístroje se tak snažíme zohlednit potřeby nemocného a rozsah jeho aktivit – například pacientovi upoutanému na lůžku není racionální implantovat dražší přístroj, jenž umožňuje zlepšení kvality života při cvičení, atd. Existují však zdravotnické systémy, kde je přesně kategorizováno, jaký typ je plně hrazen a na který si lze připlatit. Podobný princip je uplatňován u léků. Pacient má mít zajištěn zdarma z každé skupiny léků ten levnější, ale pokud chce brát místo tří tablet denně jen jednu speciálně upravenou, a tedy dražší, měl by ten rozdíl doplatit. V takovém systému nevidím nic nemorálního.

* Malý národ s velkým srdcem. To je prý slogan, který podle názoru většiny z nás nejlépe charakterizuje český národ. Jak ta česká srdce vypadají z pohledu lékaře: stoupá u nás počet srdečních onemocnění?

Počet různých srdečních chorob se mění podle stupně rozvoje společnosti a kvality lékařské péče. U nás podobně jako ve vyspělých zemích došlo k prodloužení věku nemocných a výrazně se zlepšila léčba akutních onemocnění, jako je infarkt myokardu nebo zmíněných závažných arytmií. Proto přibývá srdečního selhání, což je stav, kdy činnost srdce nedostačuje potřebám organismu. Dříve se řada pacientů do tohoto stadia nedostala, neboť zemřela v mladším věku. Přibývá také srdečních arytmií, konkrétně fibrilace síní, jejíž výskyt narůstá s věkem. ...

Plné znění: Reflex | 10.1.2008 | rubrika: Bez obalu | strana: 62 | autor: MILAN ŠÍMA


© Institut klinické a experimentální medicíny 2015 - 2016. Všechna práva vyhrazena.

Created by ARSY line

Pro zaměstnance

Intranet
Pošta
Strava
Varování

Zavřít

Tyto internetové stránky používají soubory cookie Více informací zde.

Souhlasím