Definice
Plicní embolie je život ohrožující onemocnění, při kterém dochází k náhlé obstrukci plicnice (hlavní tepna přivádějící krev do plic), nebo některé z jejích větví, především krevní sraženinou. Krevní sraženina neboli trombus, může za určitých okolností vzniknout v žilním systému. Tato nemoc se nazývá - hluboká žilní trombóza a postihuje nejčastěji žíly dolních končetin a pánevní žíly. Jako embolii (nebo embolizaci) označujeme proces uvolnění trombu z místa vzniku a jeho následné přemístění do plicnice. Vedle trombů mohou vzácně embolii způsobovat i jiné hmoty (tuk a kostní dřeň při rozsáhlých úrazech, plodová voda při porodu, vzduch při potápění a další).
Rizikové faktory
Pravděpodobnost vzniku trombo-embolické nemoci (souhrnný název pro hlubokou žilní trombózu a plicní embolii) výrazně zvyšuje omezení hybnosti končetin, ke kterému dochází například po operacích a úrazech (sádrová fixace), v těhotenství, při cestování na delší vzdálenosti a u obézních lidí. Významný vliv mají poruchy krevní srážlivosti, ať už dědičné nebo získané. Krevní srážlivost může být zvýšena i užíváním hormonální antikoncepce.
Příznaky plicní embolie
- náhle vzniklá dušnost (s rychlou dechovou frekvencí),
- bolest na hrudi (zejména při hlubokém dýchání),
- kašel (někdy s vykašláváním krve),
- modravé zbarvení rtů a prstů (tzv. cyanosa),
- kolaps nebo krátkodobá ztráta vědomí,
- oběhová nestabilita (nízký krevní tlak, rychlá tepová frekvence),
- náhlé úmrtí.
Stanovení diagnosy
Při zvažování diagnosy plicní embolie posuzujeme vedle klinických projevů přítomnost rizikových faktorů, laboratorní testy, EKG a RTG hrudníku. Ultrazvuk může zobrazit trombus v žilách dolních končetin, echokardiografické vyšetření může zobrazit přetížení pravé komory srdeční (v důsledku obstrukce plicnice). Zásadní vyšetřovací metodou k vyloučení či průkazu plicní embolie je CT – angiografie, která je již dostupná v řadě větších nemocnic 24 hodin denně. Radioizotopové vyšetření (tzv. scintigrafie plic) je také velmi přínosná metoda, vyšetření však trvá déle a není trvale dostupné. Při průkazu tromboembolické nemoci dále pátráme po jejích možných příčinách, zejména poruchách krevní srážlivosti.
Léčba
Ve většině případů používáme antikoagulační léčbu, při které snižujeme krevní srážlivost pomocí léků, které podáváme nejprve nitrožilně nebo podkožně (heparin, tzv. nízkomolekulární hepariny) a později v tabletách (Warfarin). Délka léčby bývá v závislosti na okolnostech od 3-měsíční až po celoživotní. Účinnost dlouhodobé antikoagulační léčby musí být kontrolována pravidelnými krevními odběry. U těžkých forem plicní embolie používáme tzv. trombolytickou léčbu, při které lékem v infuzi trvající několik hodin rozpouštíme již vytvořenou krevní sraženinu. Trombolytická léčba je účinnější, ale má větší riziko krvácivých komplikací (včetně krvácení do mozku), proto je užívána pouze u velmi závažných, život ohrožujících stavů. Po trombolytické léčbě následuje léčba antikoagulační. Ve vyjímečných případech (u pacientů v kritickém stavu, pokud nelze podat trombolytickou léčbu pro riziko krvácení, nebo při neúspěchu trombolytické léčby) lze zvažovat chirurgické odstranění trombu z plicnice, tzv. plicní embolektomii. V obdobných případech je možné katetrizační cestou (vpichem z tříselné žíly) trombus v plicnici mechanicky rozrušit (tzv. perkutánní mechanická trombektomie). Zákrok lze kombinovat i s menší dávkou trombolytické léčby. V případě opakovaných plicních embolií při dlouhodobé antikoagulační léčbě, nebo nelze-li antikoagulační léčbu podat pro riziko krvácení, lze jako prevenci další plicní embolie zavést do dolní duté žíly katetrizační cestou (opět vpichem z tříselné žíly) takzvaný kavální filtr.
